Nesmazatelná česká stopa na MS IFR v kategorii IFH

Čeští stopaři dosáhli na několika posledních ročnících MS IFR v kategorii IFH těch nejvyšších úspěchů. V roce 2021 to byl Jiří Reizenthaler s fenkou Catness Ginger Taffy a jejich historicky první české 1. místo v kategorii IFH1. V roce 2022 to byl bronz rovněž v IFH1, a to pro Pavlínu Fialovou a jejího mistra světa v IGP3 Funnyho Falko Bonnapo, přičemž o rok později se tato dvojice posunula na 2. místo. V kategorii IFH2 je to pak spanilá jízda dvou českých stopařek, a to Jarky Klimešové a její fenky Gwenn Jistr, které mají za sebou již tři MS IFR – v roce 2021 se staly vicemistryněmi IFH2, v roce 2022 pak zlatými mistryněmi světa IFR a o rok později vybojovaly bronzové 3. místo. V roce 2022 skončily na fantastickém 2. místě Lenka Woldertová s Adele Savalero, a stejně tak skvěle se umístily i v roce 2023. Není tedy na místě trochu si s touto čtveřicí popovídat a vyzpovídat je na téma tajemství jejich stopařských úspěchů? :-) Položíme všem stejné otázky a uvidíme, co nám přinese srovnání odpovědí :-) .

V jakém věku jste začali stopovat, jak probíhaly první „stopy“ a jak je třeba štěně/mladého psa připravovat?

JARKA: S Agátkou jsme se naplno začaly věnovat stopařině až ve třech letech. Dodnes vzpomínám na naši zkoušku ZM, kdy jsme stopu ani nedošly :-) Takže žádné velké přípravy od štěněte nebyly, prostě jsme se ke stopařině dostaly jen náhodou a stále se jedna od druhé učíme…

LENKA: Stopařské tréninky jsme započaly ve čtvrtém měsíci klasickými čtverci, na které navázaly posléze cyklické stopy. Ke každému psovi je vždy potřeba přistupovat individuálně a správně stanovit nejen míru tréninku, ale především správnou motivaci dle potřeb a povahy psa. To je alfa a omega nejen stopařského výcviku. Každý pes umí od přírody dobře stopovat, a jak mi kdysi někdo řekl, v rámci stopařského výcviku jde jen o to přesvědčit ho, aby stopoval, když my chceme.

PAVLÍNA: Se štěňaty začínám stopovat v podstatě ihned po nějaké aklimatizaci doma. U vlastního odchovu nechávám štěňata hledat granulky ještě před odchodem k majitelům. Takže se dá říct, že se stopami začínáme už od pěti, šesti týdnů věku. A jak psa připravovat? To je vždy individuální, ale hlavně to psa musí bavit a musí mít tzv. tah na branku. U mladých psů vždy podporuji chuť dojít stopu a chuť vyhledávat.

JIŘÍ: Stopovat začínám od cca dvou měsíců věku štěněte, a to pachovými čtverci. Snažím se mít psy lačné, žravé a přes motivaci pamlsky je naučit práci na stopě.

Jak často stopujete? Jaké pamlsky používáte a jakou odměnu?

JARKA: Snažíme se na stopu jít minimálně dvakrát v týdnu, před zkouškou či závody jsou tréninky intenzivnější a před IFR jsou každý den. Na stopu pokládám klasické granule, za předměty dostává nějaké mňamky, po ukončení dobře odvedené stopy ji čeká ještě plná miska.

LENKA: Motivace na stopě je důležitější o to víc, o co častěji stopujete a jak postupně roste především náročnost stop. U nás se v rámci stopařského tréninku střídají období, kdy s Áďou stopujeme denně, a období stagnace (většinou nedobrovolné). V rámci tréninků to chce ale jasně stanovený řád, postup, a především pravidelnost, jinak se pokroky budou dostavovat velmi pomalu či vůbec. Aktuálně to máme tak, že stopujeme cca třikrát až čtyřikrát do týdne. Když byla Áďa mladší, stopovaly

jsme opravdu denně.

PAVLÍNA: Jak často stopuji, opět záleží na konkrétním psovi. Ale většinou u mladých psů dělám více stop v týdnu, někdy využívám i stopy v sérii a pak pauza. U starších psů to naopak bývají spíše jednotlivé stopy asi dvakrát týdně. Četnost upravuji dle potřeby a náročnosti terénů a počasí. Co se pamlsků týká, tak už jsme na stopě vyzkoušeli snad úplně všechno. Od granulí přes maso až po různé salámy, konzervy i krabičky. Nyní vždy začínám na granulky, které štěně normálně žere, a až postupně

přecházím na psí salámy. A jako odměny dávám něco lepšího s větším bonusem na konci. A na závěr to bývá i oblíbená hračka.

JIŘÍ: Snažím se třikrát až čtyřikrát týdně, mým psům časté stopy nevadí, naopak – mají na nich žrádlo a odměny, takže se na stopy těší. Na konci stopy někdy dávám míček, když ho má pes raději než žrádlo, to je třeba případ Eica, ten by se pro balonek naučil i lítat :-) .

Jak učíte předměty?

JARKA: Předměty učím od začátku hned na stopě. Čím víc se stopařině věnují, tím víc jsou moje nároky na označení předmětů důslednější.

LENKA: Předměty učím odděleně mimo stopu nejdříve naváděním. Když je toto upevněné, teprve poté vkládám předměty postupně do stopy a začínáme v podstatě znovu. Předměty učím vždy bez ohledu na materiál (tedy nezačínám např. kobercem s tím, že ostatní materiály začnu zařazovat postupně). V pozdější fázi nekorektně zalehnutý předmět VŽDY opravuji a zavádím kontrast v odměnách při označování předmětů.

PAVLÍNA: Předměty učím nejprve mimo stopu, kdy psovi vysvětlím, jak ho správně označit. Až poté je dávám přímo do stopy.

JIŘÍ: Přímo na stopě. Jdu hned za psem, u předmětu ho položím a hodně odměňuji správné setrvání. Pes se musí naučit zůstat u předmětu ležet a sám se nezvedat.

Jsou stopy vaše nejoblíbenější disciplína?

JARKA: S Agátkou rozhodně ano. Uvidíme, jaká disciplína to bude, až Agátka půjde do „důchodu“.

LENKA: Ano. Tolik klidu a pokojného míru si v ostatních disciplínách neužiji.

PAVLÍNA: Přiznám se, že stopy nejsou moje nejoblíbenější disciplína. Ani se za stopaře úplně nepovažuji. Ale díky tomu, že jsme s mým Funnym Falko tuto královskou disciplínu vyzkoušeli, musím říct, že má velké kouzlo.

JIŘÍ: No… Nejsou :-) . Když stopujeme s parťáky v tréninku, je to super, ale samotného mne to až tolik nebaví, potřebuji společnost.

Co dělá psa opravdu dobrým stopařem? Dá se podle vás udělat i z průměrného stopaře stopař skvělý? Neboli – je podle vás pravda to, že se stopy musí (jen) vychodit?

JARKA: Na tuto otázku zatím nemám odpověď. Agátka je můj první pes, se kterým se sportovní kynologii věnuji. Ale člověk i pes se pořád učí, takže čím víc stop, tím víc zkušeností pro obě strany vodítka.

LENKA: Stopování je pro psa jedna z nejpřirozenějších disciplín. Každý pes má na to stopovat. Otázkou by mělo spíše být, kdo a jak jej vede. Někdo cit pro stopování má, někdo se ho časem naučí a někdo ho nezíská nikdy. A stejně jako u lidí i u psů platí, že každý pes má na něco talent větší a na něco menší. Ale čím pravidelněji budeme se psem stopovat, tím pravděpodobnější je, že se dobereme nějakého výsledku. Osobně si spíše vážím ne zcela perfektních, zato stabilních výkonů psa na stopě, tedy psa stopaře, na kterého je spoleh, nežli stopařů, u kterých se pravidelně střídají 100bodové výkony s těmi absolutně nedostatečnými.

PAVLÍNA: Mnohdy je to hlavně hodně o práci psovoda, ale vlohy jsou k nezaplacení. Myslím si, že každý pes může stopovat. Ale získat dnes na závodech výborné hodnocení je také trochu o něčem jiném. Z vlastních zkušeností se mně tohle dařilo jen se psem, který to v sobě má. Ale třeba jim to jen kazím já :-) .

JIŘÍ: Za mne se stopy musí vychodit, ale současně nesmíte udělat fatální chyby, které by nešly odstranit. Když psovod na stopě neunese své emoce a podlehne jim, psa ztrestá a vyleje si zlost, tak u citlivých psů taky třeba již dostopoval…

Jak často chodíte cizí stopy a chodíte na celé délce vodítka? Chodíte na stopy i v zimě a používáte stopařskou aplikaci? Vedete si stopařský deník?

JARKA: Při tréninku chodím na krátké vodítko, abych mohla reagovat na danou situaci. U mne je cizí stopa nutnost, já nemám absolutně orientační smysl a na prvním lomu jsem schopná se ztratit, i když používám mobilní aplikaci :-) . Ano, stopařský deník si vedu, letos již do sbírky přibude čtvrtý.

LENKA: Cizí stopy chodím velmi sporadicky nebo téměř vůbec. Jelikož si stopařský deník vedu, vím, že cizí stopu máme asi pětkrát do roka, včetně těch zkouškových stop. V souvislosti s problémy, se kterými se na stopách s Áďou potýkám, již v trénincích chodím výhradně na deseti metrech, často spíše ještě na delším stopovacím vodítku (13–14 m). V zimě dopřávám psovi zasloužený odpočinek, nestopujeme tedy vůbec až do jara. Aplikace nepoužívám, jsem staromilec a novým technologiím ve stopování moc nefandím, navíc se už spoléhám na psa a poznám, jak si v dané situaci stojíme. Aplikace by mě akorát rozptylovala.

PAVLÍNA: Cizí stopy chodím jen občas. Hlavně v závěrečné přípravě před akcí, ale spíše dle možností kladečů. Plnou délku vodítka využívám také jen občas. V zimě, pokud je sníh, nestopuji. Běžně dávám psům zimní přestávku třeba i dva měsíce. Co se aplikací týká, tak ty nepoužívám. Stopařský deník jsem jednou vyzkoušela, ale už také nepoužívám. Takže trénuji mozek a vše si musím pamatovat.

JIŘÍ: Cizí stopy v podstatě nechodíme, jen sporadicky před zkouškou či závody, a asi tak podobně to máme s prací na celé délce vodítka. Stopařský deník? Aplikace? Ne, ani jednomu z těchto dvou pokušení jsem nepodlehl, spoléhám na svou hlavu a znám své psy, hned vím, co se děje a jak přesně jsou ve stopě.

Chválíte psa během vypracování stopy? Pokud ano, tak v jakých situacích a jakým tónem hlasu?

JARKA: Při tréninku chválím klidným hlasem, aby věděla, že jde dobře, ale aby se stále soustředila na stopu, a ne na pochvalu. Ale při stopě se někdy s kladečem normálně hlasitě bavíme, a jindy jdeme za psem jako myšky ��. Pes je tak zvyklý na všechny situace, což je třeba.

LENKA: Při tréninku stopy mluvím na psa sporadicky, spíše chválím u korektně označených předmětů, protože konkrétně můj pes pak ticho na zkouškách a závodech řeší (něco se děje), takže ticho na stopě je v podstatě další věc, kterou řízeně trénujeme. Jinak samozřejmě bez výjimky chválím a podporuji v případě, že se pes dostane při vypracování stopy do problémů a nejistoty, tam pak musíme zase fungovat jako tým.

PAVLÍNA: Na psa při stopě mluvím. U štěňat a mladých psů častěji, u starších psů méně. Pochvala v případě intenzivní přesné práce, případně když je potřeba podpořit. Naopak v případě nežádoucího chování se snažím pevným hlasem korigovat slovy, která pes pro toto zná. Nekřičím!

JIŘÍ: Chválím pouze v situacích, kdy pes vyřeší složitou situaci apod., během jeho klidné práce ne. Mluvím ale spíše klidným, konejšivým hlasem, nechci psa vybudit, ale podpořit – nenarušit jeho práci nějakým afektem. Na stopě to chce hlavně klid a pohodu, mít čistou hlavu. Jak nejsem v pohodě, raději na stopu nejdu, často jsem se přesvědčil o tom, že to kvůli své špatné náladě psovi akorát tak zkazím.

Jak učíte lomy a jejich přesné vypracování? Jak vůbec učíte přesnost psa ve stopě?

JARKA: Všechno přes pamlsky a slovní pochvalu či výtku.

LENKA: V našem případě o naprosté přesnosti nemůže být řeč, ale v rámci nácviku lomů začínám klasicky granulemi ve stopě, a především pak na cyklických stopách, které postupně odbourávám. A obligátní chodit a chodit a chodit. Se mojí fenkou jsme se potýkaly se zcela jinými problémy na stopě, dostávala se do přeskokového jednání, když se na stopě ztratila, odmítala hledat. Tento problém jsme řešily dlouhé roky, bohužel na úkor přesnosti. V tomto případě však obojího najednou dosáhnout nešlo.

PAVLÍNA: Své psy učím přesnému stopování, takže využívám cílené umisťování pamlsků pro naučení požadované přesnosti. Lomy běžně zařazuji do stopy po pár prvních stopách.

JIŘÍ: Zpočátku důkladné prošlapání a propamlskování lomu, také nenechám psa přejít.

Souhlasíte s tím, že stopa je vlastně zase jen poslušnost?

JARKA: Za mne je to hlavně o důvěře.

LENKA: Zčásti a do určité fáze. Pachové práce jsou nejtěžším kynologickým odvětvím vůbec a bez poslušnosti se na nich neobejdete. Ale v určité fázi výcviku pak poslušností prostupují především vlohy psa, uvolněnost, dobře zvolený trénink a velmi dobrý vztah psovoda a psa. Osobně upřednostním méně perfektní, ale uvolněný projev nežli robotické provedení pod známkami tlaku.

PAVLÍNA: Pouze částečně. Je to také o samostatné práci psa.

JIŘÍ: Do jisté míry.

Máte nějaký stopařský vzor?

JARKA: Abych se přiznala nemám, stopuju, protože nás to baví.

LENKA: Mám mnoho vzorů, výhradně z našeho českého rybníčka, ale zmiňovat je s dovolením nebudu.

PAVLÍNA: Mám spoustu lidí, kteří mi ve stopách hodně pomohli, ale vyloženě stopařský vzor nemám.

JIŘÍ: Tak samozřejmě Jaroslav Petráček, ale třeba také Iva Lžičařová.

Jak vzpomínáte na svá mistrovství světa na stopách? Jaký zážitek pro vás byl nezapomenutelný?

JARKA: Nezapomenutelné je každé mistrovství – slyšet českou hymnu, stát pod českou vlajkou a být v týmu, který reprezentuje naši republiku.

LENKA: Nezapomenutelná pro mne byla celková atmosféra závodu a napětí, když byli na place ostatní kolegové z českého týmu. A také umístění na bedně v poměrně silné konkurenci, o čemž se nám ani nesnilo. Cílem MS bylo stopu dojít, ale že se dostaneme až mezi vítěze, jsem upřímně nečekala. Každá akce nese své vzpomínky a naštěstí po letech zůstávají spíše ty hezké a ty špatné se v čase rozmělní. A tak to má být.

PAVLÍNA: Velmi ráda. Mezi stopaři vždy panovala moc příjemná atmosféra. Hodně mně dalo naše první stopařské MS ve Francii. Sledovat některé výkony psů byl opravdu velký zážitek.

JIŘÍ: Samozřejmě naše vítězství na IFR 2021 v Maďarsku, kdy Nessie nastoupila do terénu plného bodláků a já ji ze stopy odnášel v náručí, protože měla v tlapkách trny a nemohla chodit. To, že na pohodu vystřihla týž den náhradní stopu, navíc nejlepší v mistrovství, tak to jsem obrečel… Nikdy nezapomenu, co pro mne tahle statečná holka udělala.

Jaké jsou vaše další plány, ať jde i o jiné kategorie či případné jiné pejsky ve výcviku?

JARKA: Dokud to půjde, tak s Agátkou ukázat, že i rottweileři umí čuchat. Nechala jsem si po Agátce fenečku, tak uvidíme, kam nás kynologický svět zavane.

LENKA: Jelikož žiji v kraji, který se nachází na pomyslném kynologické chvostě, asi zůstanu u stop, u kterých si do určité fáze člověk vystačí naprosto sám. Plemeno rozhodně měnit nebudu a jen doufám, že rottweilerů na stopařském vrcholu přibude, a nebude to jen zbylou další možností pro psy, kteří již věkově „odrostli“ všestrannosti.

PAVLÍNA: Stopařským disciplínám jsem se začala věnovat, protože jsem hledala zábavu pro svého staršího psa, se kterým jsme ukončili závodní kariéru v IGP3. Vždycky to byl velmi dobrý stopař, a pokud ho to bude bavit a zdraví dovolí, budeme chodit i dále. Ale nyní připravuji hlavně svoji mladou fenu do IGP3.

JIŘÍ: S Nessie se připravujeme na MR RKČR a jinak trénuji svého mladého psa Eica a také náš nejnovější přírůstek, holčičku z posledního vrhu po Nessie.

Zbývá vám čas na jiné koníčky? Co vás vedle kynologie ještě těší a baví?

JARKA: Jiné koníčky nemám, kynologie mě naplňuje, člověk je v přírodě a v pohybu, díky ní jsem získala spoustu přátel. Ale když nejsem se psy, synové hrají fotbal, tak ten čas trávím na fotbalových hřištích.

LENKA: FHčkové stopy (a nejen ty) jsou velmi časově náročnou disciplínou, vedle toho je nutné udržovat fyzičku a kondici psa i mimo stopy, a zároveň zařazovat i dny obyčejné relaxace, z tohoto důvodu mi na další záliby bohužel čas už moc nezbývá.

PAVLÍNA: Přiznám se, že moc jiných koníčků nemám. Ale ráda si přečtu knížku nebo relaxuji na zahradě. Dá se říci, že psi mi pomáhají se nabíjet, a není to jen o výcviku. Stačí procházka nebo si jen tak pohrát. Někdy i jen společný relax na gauči.

JIŘÍ: …na televizi, vychlazené pivo a chipsy je čas vždycky :-)

Děkuji všem za rozhovor, Draha Mašková