GÁBINA MACOUNOVÁ
TRENÉRKA POSLUŠNOSTI S NEZAMĚNITELNÝM RUKOPISEM 

Gábina Macounová (* 1970) je česká trenérka sportovní kynologie, na jejímž poli se sama zapsala nemalými úspěchy, a to především se svou dobrmankou Isména Halit Paša (účastník výběrových soutěží, 2x MS IDC, MČR FCI 6. místo, MR dobrmanů 2. a 3. místo, nejlepší poslušnost i obrana). Přes všechny tyto úspěchy se Gábina považuje především za trenérku – psy cvičí již třicet let, pořádá pravidelné tréninky, výcvikové víkendy, letní výcvikové tábory a semináře, a to v Česku (včetně účasti zahraničních psovodů) i v zahraničí (USA, Austrálie, Mexiko, Brazílie, Ukrajina, Španělsko, Anglie, Kostarika, Rusko, Polsko, Finsko, Dánsko, Itálie, Srbsko, Slovensko, Švýcarsko, Belgie, Německo). Těch, kdo prošel jejím výcvikem, je nespočet a nemálo z jejích žáků dosáhlo obrovských úspěchů, ať je to například dvojnásobný mistr světa HHO Adam Holeksa s One Devil von der Herdergang či Pavel Hrobař s BOM Vyatkins´ Jimmy. Za rottweilery dosáhla jednoznačně nejvyšších met mistryně světa IFR Pavlína Fialová s Funnym Falko Bonnapo. A právě na rottweilery se zaměříme, neboť jich Gábinýma rukama prošlo již opravdu hodně.

Gábi, než se zeptám přímo na rottweilery, zajímá mě ještě pár věcí. V České republice dnes není vyhledávanější trenérka na poslušnost. V jakém momentu Tvého života přišla tato změna?

V roce 2012 jsem odešla ze Sezemic, kde jsem dlouho působila jako výcvikář, ale bylo tam hodně zkušených psovodů a mou pomoc tolik nepotřebovali. Pak přišlo rozhodnutí věnovat se poslušnosti profesionálně, začala jsem tedy hledat všechny možné dostupné informace a snažila se vymyslet systém, který by fungoval na všechna plemena. A myslím, že se mi to povedlo a kynologie (poslušnost) se stala mým posláním a prací.

Než ses dala na dráhu profesionální trenérky, jaká byla Tvá práce? 

Dlouhá léta jsem pracovala na státním zámku v Náchodě, kde jsem se starala o mobiliář a zámek a také jsem zde působila jako ošetřovatelka medvědů hnědých – Ludvíka a Dáši.

Jaké bylo starat se o medvědy? :-) Co vše to obnášelo?

Byla to velmi zajímavá práce, která mi přinesla mnoho zkušeností s šelmami. Měla jsem možnost v zoo ve Dvoře Králové, pod kterou medvědi spadali, vidět a chovat i spoustu jiných divokých zvířat. Nicméně medvědi v Náchodě nejsou ochočeni, takže jsem s nimi nikdy neměla úplně přímý kontakt. Samec byl velmi trpělivý a hodný, ale samice byla agresivní – a před tou jsme měli respekt. Celkově jsem se ale medvědů nikdy nebála. Každý den jsme je museli krmit a uklízet jejich výběhy. Zařizovat a jezdit pro krmení, slámu, čistit bazén, zajišťovat veterinární péči a vše spojené s prací se zvířaty.

Poslušnost je disciplínou, díky které jsi ve sportovní kynologii získala věhlas. Co je podle Tebe nejdůležitější a absolutní základ pro výcvik poslušnosti?

Samozřejmě nejdůležitější je pes. Psovod se dá vychovat, ale pokud je špatný pes, tak se s tím nedá dělat nic. A úplně nejdůležitější v této době je asi soulad psovoda a psa.

Jaký je z tohoto pohledu „špatný pes“ tedy?

Samozřejmě toto je ošemetná otázka. Bavíme se ale o mém názoru, takže tedy – nemám ráda psy, kteří jsou špatní v sociálu, nejsou žraví a nemají zájem o motivaci jako takovou. 

Co musí psovod a jeho pes splňovat, abyste se jim věnovala?

Nevěnuji se jen lidem, kteří chtějí na vrchol, ale všem, kteří ve mne vkládají důvěru a věří mému stylu tréninku. Je pro mne opravdu důležité, aby tomu, co děláme, ten druhý člověk věřil. Mám trénink rozdělený na různé fáze a zpočátku to lidem nedává moc smysl. Vše se pak poskládá dohromady a konečný výsledek je většinou velmi slušný. Samozřejmě pokud je dobrý pes i psovod, tak jde vše snáz, ale není to pro mne až tak důležité.

Mám pocit, že v dnešní době člověk udělá jeden závod, často má i jen pár zkoušek, a už je z něho trenér. Co říkáš Ty na tento „trend“?

No, můžu říct, že doba sociálních sítí je na informace velmi bujará, ale většina lidí je neumí zpracovat, a hlavně ne každý, kdo má super zaplacenou reklamu, je dobrý. Většinou dobrý trenér tolik reklamy nepotřebuje. Pro mne jsou takoví lidé nebezpeční. Vy si koupíte psa, jste neznalí, nezkušení – reklama na rádoby trenéra vás chytne a z velmi nadějného psa za půl roku máte trosku. Samozřejmě nezkušený člověk hned nepozná, že to, co po vás ten rádoby trenér chce, je absolutní blbost a vlastně vám kazí psa. Nejhorší na tom je, že většina věcí, co pokazíte, je nevratná, a už to nejde vrátit. Proto by si měl každý dobře rozmyslet, kam se obrátí, a měly by hovořit výsledky, ne že udělá jednoho psa. Protože k tomu výsledku mu zase někdo pomohl. Sám v kynologii člověk není nic!

Tvá výcviková metoda poslušnosti je velmi unikátní, ale i když se některé její prvky zdají jednoduché, vím, že je alchymie to umět naučit. Ovšem jistě i Tobě se stalo, že Tvoji žáci si na Tvém know-how založili „byznys“…

Je to vždy o charakteru člověka. V dnešní době se krade vše, ale na druhou stranu – ono nestačí jen vědět, jak mávat rukama, protože každý pes je jiný, a to, co fungovalo na jednoho, nebude fungovat na jiného. Dobrý trenér ví, jak a co použít na určitého psa a jak i s problematickým psem pracovat. Takže samozřejmě nejsem nadšená, když lidi berou, co jim nepatří, ale zase vím, že s tím stejně nebudou umět dobře naložit. 

Tvýma rukama prošlo mnoho lidí – v čem dělají při výcviku poslušnosti největší chyby?

Myslím, že na pamlsky chodí každý pes, který má trošku chuť žrát, ale v přechodech z jedné fáze do druhé – tam jsou největší problémy. Další chyba je, že lidi strašně spěchají ve výcviku. Každý pes je jiný a neexistuje na to šablona. Je to stejné jako s dětmi. I když má ze začátku problémy, neznamená to, že z něho nemůže být inženýr. A stejné je to se psy. Každý pes potřebuje ten správný čas na to, aby dozrál, a také každý pes potřebuje jiné množství opakování, aby danou věc dělal co nejlépe. A myslím, že nejčastěji lidem říkám, že neznají svého vlastního psa. Každý pes jasně říká svému psovodovi, kde je problém, jen to ten psovod musí vidět, musí svému psovi rozumět a umět pomoci. 

Nyní už tedy k rottweilerům – vzpomeneš na prvního, kterého jsi systematicky vedla ve výcviku poslušnosti?

Myslím, že to byla Tequela von Avalon Pavlíny Fialové, kterou jsem vedla od miminka celou její kariéru, byla to účastnice mistrovství světa IFR a myslím, že na jednom ročníku měla i nejlepší poslušnost. Dnes už s Pavlínou děláme čtvrtou generaci jejích psů a věřím, že i její Gira bude mít úspěchy, zatím je ještě mladá.

Každé plemeno má svůj charakter – jací jsou podle Tebe rottweileři? Jak bys je popsala? Vidíš na nich změny v průběhu let?

Rottweiler má jednu super výhodu – je velmi žravý, a tak v práci s pamlsky je to obrovské plus. Jsou chytří a v dnešní době i velmi ochotní pracovat. Vždycky to tak ale nebylo. Dříve nebyli tak nadšení do práce a vyskytovalo se hodně agresivnějších jedinců. Také se však i podstatně změnilo myšlení psovodů, co chtějí s rottweilery pracovat. Dříve jsem často slyšela, že to je rottweiler nebo dobrman, že to přece není ovčák, a že to tedy s rottweilerem nejde. Jde! Je to pes a narodil se s určitými vlohami a jen lidé je polidšťují a vlastně v nich ty dané vlohy potlačují. Každý pes může dosáhnout skvělých výsledků, pokud je dobře veden a rozvíjen. A samozřejmě pokud nemá jiné problémy, jako je sociál a další již zmíněné problémy. 

Bývaly doby, kdy jsme v Česku, ale platí to myslím i pro Slovensko, poslušnosti s rottweilery neměli hezké. Vzory se pro nás staly severské země, zejména Finové byli před námi v tomto ohledu jistou dobu hodně napřed. Dnes se to srovnalo, a naopak jsme na špici my v České republice. Jak vnímáš změny kladené na výkon poslušnosti?

V dnešní době je velmi těžké dosáhnout na závodech víc než 90 bodů. Na jednu stranu je to dobře, ale na druhou stranu to hodně lidem bere chuť závodit. Já nemám problém s přísným hodnocením rozhodčích a jsem ráda, že se v dnešní době hodně klade důraz na projev psa a přesnost cviků. Dá to víc práce, ale krásně se na to pak kouká.

Vzpomeň, prosím, psy některých rotvíkářů, kteří se Ti zapsali do paměti. Z aktuálních závodníků má Tvou poslušnost již se třetím rottweilerem například již zmíněná Pavlína Fialová, Ľubo Pastír, Iva Bartošová, Petra Růžičková, předělaného Kima má od Tebe Pavel Kubinec, trénovala jsi Jiřího Čermáka, Hanu Touškovou, Vanessu Kuzmovou, Michala Smolíka s Aragornem Divoká růže, Diega Brenegee Pepy Pokorného, Red Hot Chili Peppers Swabia Lucky Spálenkové a další. To je opravdu velké množství jmen na to, že nás, rotvíkářů, není až zase tolik…

Asi nejvíc se mi zapsal Fanouš (Fanny Falko Bonnapo) od Pavlíny, který je opravdu pan pes, potom Gino (Sirius Gero Dogs) ľuba Pastíra – to je také pes s velkým srdcem. I Kim Moravia Boxrott Pavla Kubince je moc dobrý, jen ke mně přišel příliš pozdě, už mu bylo 6 let, a to už se tolik udělat nedá, ale na MS IFR se dostal a ostuda to rozhodně nebyla, takže jsem spokojená. V současné době dělám novou generaci a tam si také slibuji dobré výsledky. Ty máš moc dobrého psa (Black Jack Norfaco) a doufám, že se jednou hezky předvede. 

Děkuji, Gábi 😊. Je nějaký problém, který vidíš u rottweilerů jako opakující se, „daný“ plemenu? A naopak je něco, v čem víš, že jsou rottweileři dobří? Máš za sebou semináře po celém světě, dali by se srovnat rottweileři z různých zemí? Mají třeba jiné rotvíky v USA?

Jediný problém je asi v rychlosti, která je omezuje vzhledem k jejich stavbě těla. Samozřejmě nikdy nebudou tak rychlí jako maliňáci nebo ovčáci. Takže i když je třeba aport udělaný dobře, nikdy to tak nevynikne jako u zmíněných plemen. Pak jsou na tom biti v hodnocení, ale jinak bych neřekla, že mají nějaký větší problém, který by se nedal řešit. Pokud je pes dobrý, jde to. Ve světě jsem se setkávala spíš s rottweilery z exteriérových linií, což jsou již moc těžcí psi na sport.

Gábi, když by se někdo rozhodl začít s Tebou trénovat, co by měl vědět? Jak bys sama sebe popsala jako trenérku?

Myslím, že dříve jsem byla tvrdší ale doba i věk se mění a dnes si myslím, že jsem si ujasnila priority života a chci svým lidem dát to nejlepší, co umím. Jsem neskutečný puntičkář a všechno musím mít dokonalé. Prostě dokud to není dokonalé, tak nejsem spokojená. Ten, kdo se mnou trénuje, mě musí brát takovou, jaká jsem. U svých stálých lidí někdy přemýšlím i v noci, jak to udělat lépe. Od těch, co se mnou trénují, jen vyžaduji jen absolutní důvěru v to, co děláme, a že jednou se dopracujeme ke skvělému výsledku. 

Má šanci se k Tobě někdo nový vůbec dostat? Vím, že máš všechny tréninky hned obsazené a tábory a víkendy plánuješ na rok i dva dopředu.

Mám omezené počty lidí, kvůli svému zdravotnímu stavu a také chci dělat kvalitu, ne kvantitu! Ale pokud bude mít někdo zájem se mnou trénovat, mám pravidelné tréninky na Duxu v Českém Brodě a v Zábrodí – pokud se mnou spojí, tak se určitě domluvíme. Nemyslím tím ale jeden trénink, ten nikomu nepomůže, myslím pravidelnou spolupráci. Také pořádám každý měsíc víkendy a tábory v Kyjově, na které je také možné se přihlásit. Většinou je to obsazené, ale vždy někdo onemocní nebo má nějaký jiný problém a místečko se najde. 

Poslední otázka – co Ti dělá v životě radost?

Mojí radostí a koníčkem se staly kočky, chovám mainské mývalí kočky. Úplně mě to pohltilo. Nezanevřela jsem na psy, ale jsou mojí prací a člověk potřebuje i vypnout – a v tom mě kočky naplňují. Dále jsem šťastná za lidi, kterými jsem se v poslední době obklopila a na které se mohu spolehnout, a samozřejmě moje rodina.

Děkuji za rozhovor, Draha Mašková